Jdi na obsah Jdi na menu
 

Krásné povídání a hlavně důkaz toho, že když dáte pejskovi čas, mnohokrát Vám to vrátí, poslala z nového domova nádherná kokršpanělka Bella. I bojácný či problémový pejsek umí nabídnutou šanci s láskou oplatit.

 

BELLA

Do útulku jsem se dostala ani nevím jak, byla to moje záchrana, prý mne někdo opustil samotnou v lese. Jednou se přišla podívat paní se synem, všichni psi kolem mne tak strašně štěkali, že chtějí domů, já jsem jen tiše seděla, koukala a tajně doufala. Panička prý věděla okamžitě, že jsem to já, dostaly ji ty moje smutné kokří oči.
Vzorně jsem cestovala domů, byla jsem ráda a to jsem netušila, že tam na mne čeká ještě kokří kamarád Max. Ze začátku to se mnou bylo hrozně těžké, strašně jsem se bála: rychlého pohybu ruky, tmy, otírání nohou po procházce, nenechala jsem si sáhnout ani na bříško, ani na zadní nohy. Nejhorší to bylo s venčením, panička mne od prvního dne chválila, jak jsem čistotná, ale když jsem se měla jít ještě na noc na dvůr vyvenčit, bylo zle. Tak strašně jsem ve tmě naříkala, že na nějakou loužičku nebylo pomyšlení. Nepomohl ani kamarád Max, který byl vždy se mnou. Nakonec se mnou prvních pár týdnů musel ve tmě na dvorku vždy sedět budˇpáníček nebo panička, dokud jsem se neuklidnila. Asi jsem měla pořád strach při vzpomínce na tu tmu a samotu v lese. Když jsme zvládli tenhle problém, začala panička bojovat s mým strachem o zadní nohy. Pořád mi vysvětlovala, že ten, kdo mne přes ně mlátil, už nikdy nepřijde a že hadr je jen na otření, abych jí nenechávala po domě otisky špinavých tlapek. Postupně jsem se přestala strachy počůrávat, kdykoliv mne někdo z mých lidí chtěl utřít. Max ke mně byl moc a moc hodný, klidně mi všechno nové předváděl a nechal mne, abych mu brala z huby hračky, se kterými jsem si vůbec neuměla hrát, nebo abych mu sežrala zbytek z jeho misky, pokud nebyl dost rychlý.
Dneska, po 3,5 letech – už jsem tady tak dlouho! by mne nikdo nepoznal. Lítám po celém domě, zahradě a na procházkách klidně běžím pryč od paničky – honit kočky. Nechám se v klidu vykoupat, naučila jsem se hrát si a Maxovi hodně často ukazuju, kdo tady velí. U doktora se místo třesení strachem jen svrchu znuděně koukám, s čím mne budou zase otravovat. Prý jsem na těch svých asi 10 let hodně ve formě a zdravá. Jediné, co nesnáším, je hřeben, proto jsem vždy na zimu zabalená v hodně hustém kožíšku a na jaře dostanu zase prima sestřih.
Zdravím do Maršovic hodné tety i všechny pejsky a přeju jim, aby se taky dostali rychle do nových rodin. Je to taková krása, být někde doma.
Vaše Bella

 

 

Obrazek

 

Obrazek